Osobní prostor je soukromé, intimní a exkluzivní území, které se netýká nikdo jiný než nás. Nikdy by neměla být invaze do osobního prostoru, ani do našeho, ani do druhého. To platí nejen pro naše fyzické záležitosti, ale i pro jiné, méně hmatatelné problémy, které mohou být narušeny. Mluvíme o věcech, jako jsou nadměrné zvuky, emoce, které nám ostatní přinášejí, nebo přetížení informací a neustálé přerušení, které trpíme v našich chvílích samoty nebo intimity.
Často říkáme, že tam jsou lidé, kteří jsou choulostiví jako sloni: slon obtěžuje lidi. Ať už zaujímá vnější prostory, porušuje práva nebo napadá privatizaci. To je často v našem pracovním prostředí, které nepochybně ovlivňuje naši produktivitu tím, že vytváří vysoký stres a nepohodlí.Lidé potřebují bezpečný osobní prostor, aby se cítili chráněni, snížili stres a necítili se ohromeni.
SdílejteNyní existují některé aspekty, které nelze přehlédnout. Osobní prostor se netýká jen centimetrů, které tolerujeme, že se ostatní blíží k nám fyzicky, k tomu blízkost, v níž se hlas, vůně a tělesné teplo druhého stávají nepohodlnými nebo dokonce nesnesitelnými.
Je to také bublina, která může prasknout jakoukoliv psychosenzorickou stimulací, k níž dojde také vpádem osobního prostoru. To znamená, že aspekty jako nábytek, dekorace, nedostatek osvětlení nebo vůně určitého prostředí mohou být také centrem stresové výroby. Další příklady by nebyly schopné mít časový limit pro sebe, nebo být sledován a kontrolován. Všechny tyto situace jsou jasnými okamžiky invaze do osobního prostoru.
Invaze osobního prostoru a stres
Ana a Paulo byli právě rodiči a cítili se vyčerpaní.
Stres, který zažíváte, nemá nic společného s vaším dítětem, ale s vaším okolím, vaší rodinou, přáteli a spolupracovníky. Již v nemocnici viděli svůj osobní prostor nepřetržitě napadáni těmito lidmi, vždy zůstali blízko a živí. Se všemi dobrými úmysly světa se střídali, aby viděli novorozence, aby ho vzali do náručí a poskytli tisíc rad rodičům první cesty. V tomto malém příkladu můžete vidět, jak naše prostředí často překračuje prostor, který ohraničuje naši osobní bublinu, kterou potřebujeme zachovat jen pro sebe. Nehovoříme jen o tom, že se dostaneme do výtahu přeplněného lidmi, abychom zažili nepříjemnosti, ale také o vážnějších útoků, které jsou výsledkem jednání i našich nejbližších a nejdražších lidí. Vyvstává potřeba umístit limity.
Tímto způsobem jsou stížnosti, které přicházejí do kanceláří psychologů, často odrazem této skutečnosti. Jsou lidé, kteří strávili polovinu svého života, protože nemohli chránit svůj osobní prostor. Tato neschopnost řídit vlastní osobní hranice vytváří velmi vysoké emocionální náklady, protože zcela podkopává hlubší základy naší psychologické architektury.
Zvažme například, že definování, omezení a ochrana našeho osobního prostoru je velmi důležitým klíčem k přežití. Je to také cvičení v poznání sebe sama, abychom pochopili, že všichni máme naše zakázané bariéry, linie, které by nikdo neměl překonat, protože tam je naše vlastní sebeúcta, kde je naše rovnováha a naše cenná identita.Postarat se o sebe a chránit svůj osobní prostor
Ralph Adolph a Daniel P. Kennedy, neurologové na Univerzitě Caltech v USA, zjistili, že v našem mozku existuje struktura, která má na starosti rozhodování, kde leží hranice našich osobních prostor. Je to amygdala, tato malá oblast spojená s mnoha funkcemi, mezi nimi strach a náš instinkt pro přežití. Tento objev je nepochybně velmi zajímavý a odhaluje něco velmi důležitého: je to náš mozek, který měří osobní limity každého.
Je to jako knoflík, osobní alarm, který nám říká něco nebo nás někdo trápí, že následuje invaze do osobního prostoru a našeho intimitu, který ohrožuje naši integritu, dokud se necítíme ohroženi. Je třeba poznamenat, že limity jsou pro každou osobu odlišné.
Existují ti, kteří zažívají velmi málo pocitu agónie a stresu, zatímco jiní mají mnohem větší toleranci.
Naopak, proxemika, věda, která studuje účinky našich vzájemných vztahů v užívání prostoru, nám připomíná, že jedním z našich největších zdrojů úzkosti je uvědomit si, jak se každý den cítíme více ohromen. Nejen, že máme menší fyzický prostor pro cokoliv to je, nyní dostáváme také mnoho podnětů ze všech stran, tolik tlaků a interakcí, které je obtížné dát filtrem pro všechno. Necháme všechno, co nás přichází, ale obklopuje nás a uvězňuje nás ...Musíme být schopni zvládnout naše osobní hranice. Hovoříme zde o tom, že se učíme umístit fyzické a psychické vzdálenosti na veškerou vnější dynamiku a vztahy, které mohou potenciálně napadnout naši intimitu a stát se tak silnými zdroji stresu pro náš život. Někdy jsou naši pracovní kolegové, někdy i hlučné prostředí, které je mimo to, co si uvědomujeme, příliš plné, příliš těsné, příliš horké nebo něco, co z nich dělá útlak. Jinak je to naše jasná neschopnost říci ne, abychom věděli a objasnili, co můžeme tolerovat a co nemůžeme.
Je jasné, jak ukázat, kde jsou naše osobní hranice, pomůže nám mít mnohem lepší vztahy mezi námi , protože jen tak vytvoříme kolem nás společenské prostředí, které je více ohleduplné, produktivní a především zdravé. (Tj.