Interpersonální vztahy se mění s časem. Naši prarodiče stále viděli manželství pro pohodlí a bez lásky, uspořádali; naši rodiče viděli vztahy držené bez lásky, protože rozvod je zákrok v pozadí. Naštěstí se společnost vyvinula. Dnes si s mnohem větší svobodou volíme, s kým chceme být a jak dlouho, ale také na nás musí mít emoční odpovědnost a být opatrní vůči pocitům druhých.
Nová éra technologie a rychlost informací, navíc k zavedenému spotřebitelskému standardu, změnily náš způsob neodvolatelnosti.Dnes je mnohem jednodušší komunikaci (co je prospěšné a škodlivé pro vztah, v závislosti na úhlu pohledu), ale i tak jsme blíž, propojenější jako lidské bytosti. Bauman, pozoruhodný sociolog, který nás před krátkou dobou opustil, nás varoval před likviditou naší společnosti a následně i nad našimi vztahy. Nic není naposledy, všechno je považováno za spotřebitelské zboží, jedno použití, vyměněné za jiný vztah s lepšími "aktualizacemi". Všechno je rychlé a příliš křehké, aby zůstaly i ve střednědobém horizontu.Nepřišel jsem sem dát kázání o tom, kdo je již o krok pozadu, pokud jde o generaci (dosud žil dlouhou dobu pod záštitou analogového společnosti), který chrochtání jako inovace a modernosti nejmladší.
Nechávám jen ostražitost, odraz, vidět společnost stále nemocnější a potřebu náklonnosti a spojení .Po nějaké době terapie (což mimochodem důrazně doporučuji) jsem si uvědomil, kolik má každý z nich velký a nespochybnitelný podíl odpovědnosti za sebe. Vždycky jsem chtěl předvídat utrpení ostatních, vyhýbat se tomu, jako by jsem byl jeho strážcem, přestože mě to utrpělo. Dnes vím, že mé chování bylo často přehnané, nadměrné horlivost, považuji druhé za bytost bez podmínek pro sebeurčení, sebeobranu a postavení. Zároveň mám pocit, že na druhé straně kyvadla žije mnoho lidí: to je úplná emoční nezodpovědnost s druhým.
Stará maxima učí, že s jistotou víme jen to, co říkáme, nikdy to, co druhá osoba slyšela. Ano, samozřejmě, je to únavné, neškodné a dokonce naivní si myslet, že můžeme vždy předvídat a vyhnout se strachu nebo chybné interpretaci druhých, se kterými jsme ve styku, očekávat žádný dopad našich akcí a slov. Je to marný boj. Musíme jednat podle naší vnitřní pravdy a přizpůsobit možné nedorozumění (které se přesto děje) během kurzu. Ale jsou tu ti, kteří ještě uvědomit, co se děje v nich jasně, a tak učinit svět velké množství akcí, chování a bezvýznamných slov, které odrážejí tento nepořádek, čímž zbytek uprostřed nepořádek, který je na vás sám což způsobuje zmatek, aniž by měřilo jeho důsledky (nemluvě o tom, kdo zločinně vede život k oklamání, oklamání a podobně, což zde ani není diskutováno). Myslím, že
bychom měli všichni mít minimální emoční odpovědnost, s kým se vztahujeme. Je to minimální respekt, empatie, pozornost by jsme demonstrovat naši nejbližší vztahy (mikro), máme-li sen o lepším světě, pokud jde o soužití a solidarity (makro). Znalost (a řešení) co nejvíce našich vnitřních problémů předtím, než uvedeme ostatní do našeho emočního nepořádek, je doporučenou péčí. A když moc nevíme, co se s námi děje, dbejte na to, abyste nezamíchali lidi v našem zmatku, aniž byste je upozorňovali na obrovský chaos, který se rozebírá uvnitř. (Tj.emocionální úkolem je dát druhému přehlednost a transparentnost, co se děje uvnitř Nikdo není povinen přijmout všechny super jasný a definovaný interně, nebo chtějí totéž také (mít vztah, například jen proto, ostatní přání). Ale
máme etickou povinnost dát karty na stůl tak, aby kdokoli s námi alespoň ví, jaká hra se hraje, rozhodnout se s dostupnými a jasnými informacemi o tom, zda pokračovat či nikoli autonomie druhého začíná). V dnešní době se zeptám nejen někoho, kdo mě miluje, kdo mě chce dobře. Žádám lidi, kteří vždy mají na mysli důležitost minimální emoční odpovědnosti s ostatními, v zásadní (a tak málo) demonstraci empatie. (Tj.