Tato skutečnost nemusí existovat pro všechny, ale je to pravda pro většinu. Pokud můžu, budu dělat nebo mít to, co chci, a všechno je v pořádku. Ale, do jaké míry tato svoboda volby nečiní otrokem? Do jaké míry vás nenapadá věřit, že musíte mít, nebo vás přiměje být, a vede vás k dalšímu modelu úspěchu a vymyšlenému štěstí? Atropelamo nás každý den, které vyžadují tisíc akcií, jako bychom byli roboty naprogramovány tak, aby dokázal, že jsme schopni, ne pro nás, ale i pro modely, které nás přivolat být.
Jsme uvíznutí s věcmi k použití, k nákupu, ani nevíme, proč to děláme, bez ohledu na rozpočet, ale my to děláme. Pak jsme se ponořili do moře úzkosti, abychom uzdravili problémy, které nemusely existovat. Aniž si to uvědomíme, staneme se otroky vlastních akcí, někdy nemyslitelné. Impomo nám otroctví obavy z nekontrolovatelné spotřeby dokonalosti, naše ego, ze servility ty, kteří nejsou naše myšlenky, a tak dále
šlehaný s poplatky, pocity neschopnosti, pocit viny a frustrace. Pokud budeme mít vládu nad námi jednat a myslet na to, co nám přináší rovnováhu, nenechá nás brát poplatků a okolnosti nás klamou s „Jsem volný“ a stávají otroky sami.
A jako dárek vytvoříme v naší mysli úzkost a depresi, necháme nás zotročit za věci, které nevedou ke spokojenosti, kterou jsme chtěli. Takže otroctví nebude venku, ale uvnitř nás s myšlenkami a pocity, které jsou daleko od toho, co nám skutečně dělá dobré.
Hannah Arendt, německý filozof, ve výpisu z knihy ‚Human Condition‘ říká „Předpoklad, že totožnost osoby, přesahuje velikost a důležitost všechno, co můžete udělat, nebo produkce je základním prvkem lidské důstojnosti. Pokud je k tomu víc než pouhá márnost, zjistíte, že být otrokem a vězněm sebe samého, je stejně hořká a ponižující jako otrok druhému. "