Jsem tak romantická, že je to znepokojující, ale není to moje chyba, byla jsem vychována dospívající sestrou, která četla Corin Tellado, když jsem četla příběhy. Ale to neznamená, mě trápil, vzhledem k tomu, jak lidé mohou myslet vážně o romantických románů ... jsem miloval příběhy Corin Tellado, pořád miluješ mě unést jednoho z jeho příběhů, zatímco otáčení starou časopis ... Kdo nedostane uchvácen příběhy vždy skončit dobře? Ve světě dokonalé fantazie, kde žena je krásná, inteligentní a šťastný, a člověk je velmi krásná, štěstí, statečný a na vrcholu své dokonalosti, romantické a milující.Není taková scéna krásná? Vím, že alespoň pro ženy to je.
A já jsem myslel na dlouhou dobu, že v románech, ne ty příšerné mimochodem dnes v televizi, mám na mysli o kvalitě romány ... U tohoto televizoru, hrdinky dobýt své sny, triumf ve svých profesích, vstříc muži jeho život a nemají žádné překážky, než aby se přesvědčil, že je to ten muž, nikoli jiný stejně hezký muž, vlastník jeho srdce. Všechno je ideální, všechno je dokonalé, vše končí dobře a nakonec dáme třešně do dortu historie. Samozřejmě existují i klasické hrdinky a dokonce i oni jsou potešující ...
Život není růžový, miluje se těžko, je těžké najít někoho, kdo nás rozumí a můžeme to pochopit. Někdy to funguje dobře, někdy se nám nedostává frustrace a musíme se naučit a dát se dovnitř, pokud chceme zachovat a budovat dobrý vztah. A dokonce i po dlouhé době práce, jeden den všechno jde do kanalizace.
Není to vina někoho, je to skutečný život plný rozloučení ... opuštění, sliby a zlomené srdce, slzy, které jsou přítomny v dobách neštěstí. A když se rozloučíme, nebo nás opustíme, aniž bychom se rozloučili, nebo když jsme vyčerpáni vztahem a uprchli jsme ... Řekli jsme si, že všechno je hotové a zapomenuté. Ale není to tak, protože, jak jsem již řekl v textu titulu, sbohem neexistuje, existují pouze příběhy bez konce ...
nekončí naše milostné příběhy, kdo pochybuje se odráží jen na chvíli na tomto závazku pamatovat láska, která skončila dobře, a láska, která skončila špatně. Zčásti je to proto, že nechceme zapomenout, nechceme, aby někdo, s kým sdílíme kus našeho romantického srdce, nás zapomíná. Chceme si myslet, že někde v paměti žijeme v přítomnosti těch, kterým jednoho dne milujeme. Je to lidský rozmar, nechceme se vzdát, i když už nás nemiluje, i když už nemáme ráda člověka.V pozadí jsme všichni romantickí, i když někteří nepřijímají tuto skutečnost. (Tj.