Vysoké očekávání, v některých případech, končí v smutných iluzích. To je to, co se děje velmi často s určitými lidmi, na které řídíme alchymii túžob a nadějí, takže každý den jsou svrženi jako dům karet. To vše nám ukazuje, že někdy to, co selhalo, není vzhled, ale očekávání.
Je docela možné, že mnozí čtenáři říkají, držet vysoké nároky v životě je něco, co je to nutné, je motivuje, vede k rizikových místech, kde je důvěra ukládaných na sebe a pocit, že vždy zaslouží to nejlepší. Ve skutečnosti víme, že pokud jde o řešení určitého úkolu, vysoké očekávání vytvářejí větší mozkovou aktivitu a dokonce rozšiřují náš rozsah odpovědí. "Blahoslavený je ten, kdo nečeká nic, neboť nikdy nebude zklamaný."
-Alexander Papež -
Skutečným problémem však není motivace, kterou vytvářejí, ale atribuce, kterou z nich děláme, a dovednost, s jakou robíme riziko, které nesou. Ve skutečnosti věřte tomu nebo ne, hodně obyvatelstva si svou úroveň očekává mnohem víc než samotná skutečnost.
Je to velmi běžná praxe, natolik, že všichni víme, že typický člověk, který žije věčně, je zklamaný, protože ostatní se nedotýkají nedosažitelného vrcholu svých očekávání. Žijící uprostřed touhy po dokonalé existenci , ideální láskyplný vztah a pojem zbožného přátelství bez zbytečných,
jen způsobí smutek.to padá do věčného pasti „Já si zaslouží to nejlepší“, aniž by věděl, že nejlepší nemusí být nutně „dokonalý“ nebo „ideální“, ale to, co pracujeme každý den, aby bylo dosaženo skutečné štěstí, upřímný a uspokojující. Past očekávání: pavučina, ve které jsme chyceni Často se říká, že
koncept máme o sobě je stavěn tím, co si ostatní myslí o našich lidí v celé naší životního cyklu.
Naši rodiče, učitelé, přátelé a spolupracovníci splétali tento jemný plášť, ve kterém často je obraz, který máme o sobě. Přidáme-li k tomu očekávání, že jednotlivec staví na těch kolem sebe, uvědomíme si podivné pavučina, ve které chodíme denně. Přemýšlejte o této podivné ironii: mnozí jsou do značné míry to, co jiní očekávají, že se budeme
, ale když ostatní nečiní, jak si přejeme, zoufáme. Je to cesta k neštěstí, není pochyb. Kromě toho, je to realita vidět velmi často v milostných vztazích, v nichž je běžné umístit jinou osobu, velmi vysoká očekávání a velmi přísné, jako daňový plán na to, co očekáváme, že jiná osoba k tomu, řekněme a nabídku na dychtivost také znovu potvrdit.Barry Schwartz, profesor psychologie na University of Swarthmore a autor knih jako „Proč ještě méně?“ Vysvětluje, že v oblasti osobních vztahů a přátelství,
měla „ušetřit“ očekávání, nebo je omezit, zaměřit se na ně o sobě.
Fráze, která říká "nečekejte nic od nikoho, očekávejte vše od sebe" nepochybně má velmi reálný základ. Měli bychom být schopni nejprve investovat do našeho osobního růstu, abychom přestali hledat údajně dokonalé a ideální lidi, aniž bychom byli nejprve nejlepšími sami.
Michelangelův efekt Velké množství knih, které nám pomohou, nám připomínají, že "to nejlepší přichází" a že "to, co si zasloužíme, může být v dalším rohu." Tento typ přístupu nám naplňuje iluzi a naději, nepochybně otevíráme antény vždy pro lepší příležitosti. Musíme však být opatrní s tímto typem myšlenek z velmi konkrétního důvodu: myslet si, že vždycky může být něco lepšího než to, co už máme, může nás vést k neúspěšnému pronásledování, k nevyčerpatelnému čekání, ve kterém hledáme něco iluzorního a nehmotného.
"Když se očekávání sníží na nulu, člověk opravdu oceňuje všechno, co má."
-Stephen Hawking- Ve vztahu k této myšlence stojí za to promyslet to, co je známé jako Michelangelo Effect. Když Michelangelo, nádherný renesanční malíř, architekt a sochař viděli blok mramoru nebo kamene, už v něm viděl spící bytost, která by se měla vzbudit. Magie byla tam, obsažena, skrytá a latentní. Prostě musel vyzvednout své nářadí a ranu ranit, ohraničit okraj, jít a vyřezat svou krásnou práci s jemnou trpělivostí, genialitou, originalitou a náklonností.Proto očekávání budou vždy dobré, pokud budou realistické a motivující.
Nezapomínejme však, že nejlepší vztahy jsou ty, které pracují den za dnem, protože to je způsob, jakým se rodí dokonalost svazku. Takto vzniká kouzlo ideálního vztahu v každodenním odhodlání, ve kterém jsou vytvářeny společné prostory, ve kterých jsou otočeny konce, rohy, na nichž se odpočívají, a reliéfy, které definují jedinečné přátelství nebo zvláštní lásku.
Protože daleko za vnějšími okolnostmi a vysokými očekáváními je nepochybně pokorná krása každého člověka, který si zaslouží být objeven s jemnou trpělivostí a pevným odhodláním, okamžitě. (Tj.