Jsme otroci toho, co předáváme druhým, ale máme štěstí, že jsme schopni jej ovládnout. Můžete mě soudit podle mého chování a podle toho, co říkám, ale nikdy tím, čím jsem opravdu. Cítím nebo si myslím, že je velmi zvláštní; záleží jen na mně, abych se rozhodl zapojit do psychologického světa další lidi. Klíčem není umožnit přechodným emocionálním stavům podmínit naše činy.
Není vhodné nechat dojem, který předáme ostatním, spojen s něčím přechodným, který nás neidentifikuje. Někdy jsme smutní, rozrušeni, cítíme se rozzlobeni, zoufáme, vesele, ale nejsme ty emoce. Ne "my", jen "my jsme".V dnešní době se "bytí nebo bytost" stalo široce používaným výrazem; změnit sloveso a změnit svůj život. Jsme hádkající nebo hádaví pro nějaký momentální nedostatek kontroly? Musíme pochopit, že ať už jsou silné vnější síly, musí ovládnout naše chápání toho, kdo jsme.
Rozhoduji se, kdo jsem, bez ohledu na to, jak se cítím.Emoce a myšlenky procházejí nás a občas nás destabilizují emocionálně.
Nicméně, oni nemohou být zodpovědní za naše činy . Namísto reakce "protože jsem naštvaný" bychom měli mít za to, že je chytřejší posunout pozornost. Proč jednat tímto způsobem? Proč teď? Co mohu z toho dostat? Znamená to, nebo mě dělá osoba, kterou chci? Tímto způsobem jednám vědomě, ukazuji si, jak jsem opravdu já, komunikovat s lidmi, aby mě dobře poznali a každý den se učím být trochu lepší.To platí pro všechny formy sociálních médií, přímých nebo nepřímých. V přímém styku máme mnohem více nástrojů, které pomáhají předávat své emoce než slova a neverbální komunikace. Prostřednictvím internetu máme nevýhodu, že neexistuje neverbální jazyk, a interpretace a vnímání toho, kdo napsal text, je ponechán čtenáři a jeho náladě. Nepředstavujte si, že znáte někoho, aniž byste věděli o svých emocích ao vašem vnitřním světě.Obraz, který předáváme ostatním, často neodpovídá skutečnosti. (Tj.