"Když se děti narodí, učíme je chodit a mluvit, a pak požádat o ticho a zůstat tichý", jak říká populární výraz. Když jsem byl jen dva roky, snažil jsem se chodit s mými staršími sourozenci a dokonce i kdyby to bylo kolo, dostal bych se na svůj červený kolo a čekal, až mě odvezou.
V průběhu let se tato touha naučit se jezdit na kole je v rutině ztracena. Nyní se zdá, že se musím snažit udělat něco, co už můj přirozený instinkt již žádal! Někdy se domníváme, že je to věc učení a snad nejpravděpodobnější věcí je rozpoutat se, abychom zotavili z jednoduchosti, s níž jsme se narodili, abychom se zotavili pouze z ESSENTIAL. Museli jsme institucionalizovat, racionalizovat a parametrizovat akce, které jsme samozřejmě učinili bez jakékoli námahy. Dýchání, skákání, běh, tanec, naslouchání, ptali se, dělají kotníky ... To jsou věci, které dělají děti, aniž by mysleli dvakrát, jako by byli součástí jejich povahy.Naše mysl je tak "vyvinutá" a zakotvená v kultuře, že potřebujeme struktury, abychom získali tuto jednodušší stránku.
Nikdo v Africe dává lekce tance, dělá jógu a na pořad jednání píše "Chci se naučit poslouchat víc". Nevykročili ráno, ani se nepřihlásili do posilovny. Ale to je cena, kterou zaplatíme za civilizaci. Není to záležitost popírat naši kulturu, nebo odvrátit se od současné reality
, ale uvědomit si, že v nás je dítě, které bylo dáno k skoku, pohybu, spuštění a zpěvu.Skutečným cílem je, abychom mohli tyto aktivity naturalizovat z našich každodenních životů.Zejména z tohoto důvodu se mi líbí slovo "začlenit", protože to znamená etymologicky "vložit do těla". Takže tímto způsobem věřím, že tajemstvím je "vložit do těla" návyky, aby se staly tak přirozenými jako jíst a spát ; tak, co na začátku představovalo vnitřní boj mezi tím, co bychom rádi a co jsme chtěli / měli dělat, již neexistují a v nás vzniká smysl pro harmonii;soudržnost a bezúhonnost mezi tím, kdo jsme a co chceme.Image credits: Shoothead