Vyrostl jsem. Ne, nemluvím o počtu let

Vyrostl jsem. Ne, ne, nemluvím o počtu let. Stal jsem se obřím. Život mi řekl, jak jsem ti řekl: "jdi a udělej to". Udělal jsem to. A já to udělal.

Gone pro život. Ukázala jsem, že se nebojím dohnat, že mi může dát nějaký důkaz, krvácím a já.

Nevěděl jsem, že bych dostal tolik, ani bych krvácel takhle ...

Nechci si stěžovat, ne ... Je to jen ... cítím bolest v zádech někdy. Cítíte to taky? Cítím, že srdce hoří, zdá se, že se to zastaví kdykoliv. Ale zatracený schism v bitu bez zastavení a ráno se probouzí plné tmavých kruhů, s tváří kocoviny, tvář toho, který zachytil celou noc. Ale já jsem obra. Už jsem mu řekl (mé srdce), že obří srdce, obrovské srdce je. Unavený, zvedni, ale jdi. Jsem obra.

V boji se životem jsem nedosáhl soupravy přežití, takže jsem vyrostl.

Ale teď se nevejde téměř nikde a téměř každý je ohromen v mé velikosti. Nenoste spony. Bez vazby. Nesedu na chodníku s rukama přiloženou k malé hračce. Nejsem hrdý nebo sebecký, ale já jsem se naučil růst po celý život a teď jsem obří.

Někdy se zdá, že tento obří život se pro mě stal těžkým. Nemohu se dočkat, až budem stavět svůj dům, protože jsem se naučil sám, když jsem vyrostl a vzal jsem si tu konkrétní velikost.Nemůžu se dočkat, až mě budou krmit, protože můj hlad byl obrovský a musel jsem mu dát dostatek jídla, abych to uspokojil. Nemám žádnou trpělivost pro nic. Ale vina je z života, že když jsem viděla, že čekám na to, že někdo je plný prstů, mluví: "Jdi tam a udělej, ty! Sám!

Byl jsem ... Nečekal jsem nic nebo někoho, nebyla to pro mě platná alternativa. Tak jsem zůstala takhle ... Obří. A vyděsím lidi.

Ostatní mě následují, protože je to tak, že se jim cítí bezpečná. Někteří se o mě chtějí starat. Ale já jsem obra, nemyslím si, že jim to nechám.

Veškerá vina života, která nikdy nepovolila, vždy prstem říká: Jdi tam a udělej! Byl jsem. A já to udělal. Vždycky sám. Sám už příliš dlouho, abych byl osamělý. Je to jen to, že to neznamená osamělý, rozumíte? Ale chci mít společnost, když jsem sám. Společnost, která přijímá mé gigantismus. Proč někdo vždycky myslí, že jsem Alice a vezmu si ten smrštitelný vzorec?

Nevzpomínáš, že se tak sklouzla, že prošla klíčovou dírkou?

Nechci vyklouznout ze života. Nechtěla jsem být ani obrem. Ale já ... Počkejte chvíli! Vidíte tam? Tady na tom horizontu? Myslím, že je to konkávní zrcadlo ...

Celý můj život jsem si myslel, že jsem obří ... Ale já jsem jen člověk, který projevuje větší představu o životě. Ona (život) mě teď respektuje ... A udělala mě, obra. Nevíte, že jsem odraz v konkávním zrcadle. Nevím, že jsem jen reflexe.

Nevím, že jsem sám.
Ty nevíš, že jsem ...

obyčejný člověk, který pro ni žene, jen aby přežil. (Tj.