Před několika lety jsem žil s lidmi mnohem mladšími než já. Kdyby nebylo rozhodnutí znovu studovat, možná jsem s nimi nikdy neměl kontakt. Byl mezi mou generací a dětmi. Jedna věc, která mě upoutala pozornost, zejména mezi dívkami, bylo to, jak se ponořili do vztahů zneužívání a psychického zneužívání, aniž si to uvědomovali.Byla by to vaše budoucnost? Řekli mi, jak argumentovali a bojovali se svými partnery: projev, který měl vždy podobnou strukturu. Za prvé, vysvětlil důvod pro jeho hněv, když došli k limitu, a skončil příběh s nějakým pocitem viny, jako „je to proto, že mám špatnou náladu,“ „chudák ne tolik ...“. Když řeknu pravdu, když jsem slyšel tyto příběhy, otřásla jsem se. Všichni odráželi to, co by dívka nikdy neměla vydržet. Oni se nakonec ospravedlnili všem, i když nesouhlasili se zacházením, které obdrželi, a pokud by si mysleli, že by byli chladně, nebyli by přijati žádnou ospravedlnění.
Viděla jsem, jak přicházejí ráno se smutnými očima, a v určitém časovém intervalu by mi vyprávěli nějaké podrobnosti o tom, co se stalo, dokud nevyjádřily vše, co je znepokojovalo. Bylo to tak zřejmé: to nebyly tváře dívky v lásce. Byly to tváře závislých a toxických vztahů, všichni napadli psychické zneužívání.
Přemýšlel jsem, jestli jim nic nedělat, abych je varoval. Má každý společného s vlastníma očima a trpí hroznými následky zneužívání, aby si toho skutečně uvědomoval? Tady nechávám na ně nebo komu by to mohlo být užitečné, svědectví dívky, kamaráda, která se pomalu vrhla do hřbetu psychologického zneužívání, aniž by si to uvědomila, dokud nebyla "téměř" příliš pozdě.
Skutečný případ psychického týrání „Možná bych si měl uvědomit, (nevinná mysl), která, jak jsem se snažila cítit vzduch vydechl vedle mě někdo byl mnohem zkušenější a starší než já, který se díval na celou situaci s velký zájem, zatímco jsem se obával srdce, zranitelného.Nechal jsem se "zamilovat" nebo "okouzlit" fantasovým duchem, oblečeným do svůdného obalu, který mi byl vyroben. Neviděl jsem to, nezjistil jsem to, protože v té době jsem nevěděl o psychickém zneužívání. A nemohla jsem otevřít oči, dokud nebylo pozdě. Chtěla jsem jen cítit sebe a žít v dětském synovi, který podle mého názoru byl dokonalý pod "šťastnou rodinou", kterou jsem vždy chtěl.
Když jsem těhotná, začal se objevovat ten člověk, který se opravdu začal objevovat: choval se mi špatně, křičel, urazil a hádal se o nějaký nesmysl.
Cítila jsem se cítit méněcenná a neschopná dělat nic. Kdo by byl bez něj, stejně?
To všechno se zhoršilo, když jsem se stala matkou
Když se narodil můj syn, řeka pokračovala v kontaminaci směru k propasti apřišel, aby mě napadl s dítětem v náručí.
Odtud jsem začal uprchnout před boji, jejich hněv útoky, a dovolte mi, abych přesvědčil znakem „promiň“ a „odpusť mi“ po každém hněvu, že každý den byly častější. Spadl jsem do pasti psychického týrání. Většinu času jsem se cítil zodpovědný za konfrontace. Byla jsem se svým silným temperamentem vinná ze všeho?
přestal pracovat a pomáhal doma. Pokud by vypil pivo, změnil by se na monstrum, slovně napadal, porazil a lámal každý předmět, se kterým se setkal. Ale i tak jsem stále držel svůj cíl na nohou: šťastná rodina. Všechny rozhovory jsou, říkal jsem si. (Tj.Když se hádal, vyhnul jsem se mu, nebylo možné, že v mém domě byly výkřiky a kletby, stejně jako v domě mých rodičů. Nejhorší ze všeho byly ty činy, které bolely, nelékají a každý den hlouběji.
On začal týrání našeho syna, když mu bylo 3 roky. Tím, že ho ponižuje, stejně jako udělal mně, mé dítě se stalo snadnou kořistí pro celou nenávist v něm. A co nenávidím? Nikdy nebudu vědět. Co vím, je, že se vždycky snažil mít poblíž. Bylo jasné, že nebyl šťastný. Přátelé mi pomohly při otevírání očí. Postupně jsem dokázala rozšířit svůj společenský kruh a vytvořit si přátele, i když to bylo docela zavřené. A já jsem viděl, začal jsem vidět a udělali mě, abych viděl, že to nejsou normální rozhovory. on a oni zničili moje sebevědomí.
Zabila bych se do domu a ven z domu tolik práce, abych přinesla nějaké peníze. V létě, po devíti nebo deseti hodinách podávání stolů, bych utekla s přáteli několik hodin, abych uklidnila mezi jejími slovy a náklonností. Když jsem však přijel každou zimu, vrátil jsem se do vězení a sen se odplul.
Můj syn byl tři roky a před dvěma lety jsem se v zrcadle nedíval, byl jsem tak osamělý, že jsem ztratil zájem o oblečení. Proč? Vypadala jsem ošklivá a unavená. Ve věku 30 let mi zavolal starou ženu, křičel a mě pohrdal na události, se kterými jsme spolu, a nic, co jsem udělal, nebylo správné.
Až se moje oči trápí, když moře ztmavne na měsíční noci. Vzal jsem to jako varovné znamení: to nebyl plán.
Být vědomý zvýšil úzkost ještě více.
Cítil jsem, že zodpovědnost za život, který jsem si vybral, byl úplně můj a vždycky jsem lhala o svém vztahu ke všem. Omluvil se a dokázal ostatním přesvědčit, že jeho ztráta vlasů je hormonální porucha. Jednoho dne se něco rozbilo a mé tělo mi vyprávělo, že to stačí. Měl jsem úzkostný útok, který mě přiváděl k bráně smrti a cítil, že mé tělo přestane pracovat pomalu. Nejprve jsem přestal cítit prsty, pak mé ruce a nohy, tvář, jazyk, paže, nohy ... a moje dýchání přestalo mít rytmus. Nechci, aby si někdo plně uvědomoval a cítil, že jejich tělo přestane pracovat pomalu. Moji přátelé mě vzali do nemocnice a museli tam tu noc zůstat na pozoru a on odešel domů se svým synem. Doktor v našem městečku, stejně jako kamarád, je psychiatr a řekl mi, abych zůstal v rodině svého přítele po celý zbytek týdne, aby zůstal klidný a zotavil se.
Naučila jsem se říci "ne"
Tak jsem začala své uzdravení, které trvalo 5 dní, než jsem se vrátil domů. Tam byl, na verandě. Šla jsem nahoru, objala ho a řekla: "Přišel jsem domů, cítím se mnohem lépe." Odtáhl mě pryč tak, že mě ztratil rovnováhu. A začal na mě křičet, nemůžu si vzpomenout na jeho slova, nemohl jsem slyšet; jen výkřiky, údery, násilnost jeho gest a hlas, který mě vyděsil. Bál jsem se pro mě, pro mého syna a pro přítele, který byl se mnou. Jen jsem si myslel jako ten, který se bojí: v běhu! Ne, aniž bych vzal svého syna, který byl jen pět let! Bál jsem se, že by mu chtěl ublížit, aby mi ublížil. Bylo to, co jsem si myslel, že to udělá, aby se na mě pomstil. A nic jsem neudělal! Odtud jsme utekli, děsili a třásli. Celý způsob, jak jsem nic neřekl. Když jsme se vrátili domů, pokračovali jsme v změně. O něco později přišel. Šla jsem na terasu na druhém patře a uviděla ho dole.
A znovu řekl "omlouvám se"
Ale víš, bylo už pozdě a z úst mi unikla jen jedna věta: "NE! Už nemůžu, rozbíjíš se se mnou! ". Tam jsem se rozhodl uniknout z klece psychického týrání. (Tj.Chtěla jsem, abyste byl šťastný sám, protože jsem nebyl. Požádal jsem ho, aby hledal své štěstí a řekl, že ho velmi miluje. Kvůli odloučení začal volat a posílat zprávy, které toužily po mé smrti, urazily mě a vyhrožovaly pomstu za "ponížení", které utrpělo.
Ne, nechceme ho kolem, on nás bolí, on nás potopí oba, můj syn a já.
Odloučení je jediný způsob, jak udržet náš klid na mysli