Žijeme v současném světě, kde trpíme přímými či nepřímými požadavky, abychom byli od nás to, co modernita vyžaduje. Běžíme po celou dobu a vždycky máme pocit, že nemáme čas na to, abychom dosáhli vše, co chceme. Jsme si vědomi toho, co můžeme dosáhnout na straně druhé, abychom dosáhli našich cílů, ale nikdy si nedovolíme, abychom si na chvíli pozorovali to, co ostatní potřebují k dosažení našich cílů.
Jsme lhostejní. Nezáleží na tom, co si druhá osoba myslí nebo potřebuje. Jsme příliš zaujati sami, abychom viděli potřeby druhého, ať už hmotného, fyzického, psychického nebo duchovního. ◊ Lhostejnost s těmi kolem nás často začíná vlastními rodinami
tak jemným způsobem, že si neuvědomujeme, jak moc nám ubližujeme těm, které milujeme nejvíce a milujeme je. Rodiče, prarodiče, strýci, atd. jsou nám připomínány, abychom nám pomohli dosáhnout cílů, i když s orientací, ale my jsme někdy lhostejní k jejich potřebám, když jsme je jen poslouchali a vyprávěli jim příběhy.Jsme bez trpělivosti, bez citlivosti, bez času poslouchat druhého, pochopit jejich bolest, slzy, jejich nejistoty, jejich strachy.
Zdá se, že jsme se nemohli dostat do boty jiného. Nicméně, když cítíme druhou lhostejnost vůči nám, neustále se odvážíme hodnotit naše vlastní postoje. Co nás tedy vede za to, abychom se za každých okolností jedni navzájem?
Problém druhého nás nikdy neovlivní? Budeme někdy potřebovat, abyste se o nás postarali tím, že se podíváme na naše potřeby? Proč tedy jsme lhostejní? Strach z účasti? Přehnaně? Obrana, aby se nezranila? Nebo je to laskavost a láska k nám i druhému spícímu? Podíváme-li se na lhostejnost jako neutrální pocit,
nemůžeme být necitliví na všechno a na každého, včetně sebe samých?
Měli bychom si položit otázku a počkat na naše vnitřní ticho, abychom odpověděli. Proč jsme vůči druhému lhostejní? Pravděpodobně nás překvapí odpovědi. (Tj.