Není to smutná myšlenka, je to jenom myšlenka ... Někdy, poté, co jsme byli starí, pak velcí, pak silní, téměř obří, zažíváme křehkost, že jsme před životem bezmocní. Je to pomíjivá myšlenka ... Možná by bylo dobré vzdát se i těch okamžiků, kdy jsme sundali všechny zbroje odporu a zůstali tam, tiše, dovolit si, abychom byli na okamžik bezmocní.
Přemýšleli jste o tom, že jste se vzdal? Už mám. I řekl mentálně nesčetněkrát: „Pro mě nedává víc, dost!“ A psychicky jsem odešel s těmi šaty, žádný cíl, žádný plán, jenom mě chodit mi hrnou slzy nekontrolovaných mně cítit prázdné.
Pak, když jsem se ocitl, procházka byla imaginární, ale skutečné a upřímné slzy udělal proudit všechny ty tvrdohlavý úzkost, která visela vprsou, mačkání své schopnosti k optimismu, především.
Přemýšleli jste o tom, že jste se vzdal? Už jsem si pomyslel
Ale pro to jsem nebyl dostatečně odvážný. Chceme odvahu, abychom všechny věci upustili, všichni, zmáčeli se do krabice a nechali prach času zakrýt naši neschopnost řešit realitu. Nejsem tak statečný, stejně ...
tedy nanejvýš sedět trochu uprostřed ničeho, já dovolím slabost nosím skryta ve mně, pláč, zalijeme me, mi potrat, podívejte se na cokoli a vidět sám sebe odchodu nechat všechno za sebou, vidět cestu nekonečných možností a sedět uprostřed toho, unavený a spadlý, odmítám všemožný pohyb vpřed.
Vše se vzdávám, dokud se ve mně neunikne nějaký hluk, který mě vezme zpět do reality. Ssuším tvář a krk ze slz a pomalu zvedám hlavu na stranu. Byla jsem dost prázdná, abych neměla odvahu vzdát ... Nevím, jak to udělat ...
Jediné, co mohu udělat, je vyprázdnit sebe a pak pokračovat. Křehké uvnitř ... Ale skoro nikdo neví a já si to neřeknu. (Tj.