Jednou nebo druhou hodinou skončíme zklamáním s někým, o kterém jsme si mysleli, že se nikdy nevzdá, nesplní slib a nás nechá čekat. Mnoho lidí je to takhle, mluví, jako by slovo nemělo žádnou hodnotu a má málo podpory, co říkají s vědomím.Pro ně je jediný kompromis, který existuje, se svými vlastními zájmy.
Kdo nikdy nečekaně čekal, než kamarád přijde na dohodnuté místo? Kdo nikdy nečekal na telefonát od někoho, kdo slíbil volat? Kdo nikdy nečekal na návrat, který nikdy nepřicházel, vzkaz, který nikdy nepřijel, návštěva, která se nikdy nestala, pomoc, která se nikdy neobjevila? Bohužel, co se nezaregistruje v registru dnes, má nulovou platnost.
V tomto kontextu lidé, kteří ctí to, co říkají, že splňují slibovaná, které dělají vše, aby mohli pomoci více a více skončí frustrující pro lidi, protože jsou nuceni čelit tomu, co by nikdy mít odvahu dělat. Je těžké pro člověka, jehož slovo stojí za to, že musí žít s tím, kdo necítí téměř nic z toho, co říká, se kterým nesplňuje nic, co slibuje, že tam bude.
Člověk se musí naučit spoléhat méně na ostatní, ne věřit všemu, co se říká, není umístit velké naděje na sliby druhých, protože hodně z toho, co bereme jako pravdu bylo řečeno, pouze naoko. To není, aby se stal nevěřící se všemi, nebo může být sobecký, ale základní techniky přežití ve stále menší světě zavázala ctít to, co se říká, nebo sliby.
Ano, můžeme vždy spolehnout na někoho, vždy budou lidé, jejichž činnosti jsou spojeny s jeho projevy, ale jen málokdo budou ti, kteří budou ochotni setkat se svým přítelem z papíru, partnera, lidské bytosti, tak jako tak. Bohužel drtivá většina lidí bude příliš zaneprázdněni přemýšlet o sobě, žít svůj vlastní malý svět, pobíhají vlastních ega, říkat, co chceme slyšet, ale chová, jako by nikdo jiný než sám zaslouženou pozornost. (Tj.