Nikdo se zdravým rozumem rád trpět, brečet, aby hořké zklamání, nicméně tam jsou ti, kteří mají na to, co je špatné, to naštve, že snižuje, dlouhý. Bylo by normální, abychom ocenili všechno, co nás nutí usmát, ale v praxi často přistupujeme k něčemu, nebo k něčemu, kdo nic nečiní, ale učiní nás nešťastnou. Místo toho, jak být s někým, kdo vysuší vaše slzy, ne s kým je znásobíte?
Možná proto, že je to lidský sklon chtějí to, co je složitější, lidé skončit matoucí „boj s důstojností za něco hodnotného“ „bojovat vyrobený batoh na něco, co se nikdy přinést dobré věci.“ V dychtivosti, že chceme udržet blízké to, co si myslíme, že je naše, ztrácíme přesnou představu o naší vlastní hodnotě ve prospěch těch, kteří nám nic nenabízejí.
Zdá se, že neexistuje žádný smysl snažit se vysvětlit některé lidi, protože trpí zbytečně z důvodu postradatelných lidí a zbytečných věcí, jako kdyby tam, zabalené v teple svých bouří, nic nedávalo smysl z té bolesti, která bohužel zvykli a vzali jako nedílnou součást svého života. Protože jsme se snadno drželi, i tomu, kdo bolí. Roky utrpení nejsou schopni vyčistit myšlenky mnoho lidí, kteří si myslí, že nemůže přežít od těch, kteří nejsou pohromadě,
od práce, která přináší žádný růst, daleko od míst, kde jeho přítomnost není pošetile. Strach ukrást sny, ukrást úvahy, ukrást život. Strach z nového, z toho, co není jist, z toho, co uniká tomu, kdo stojí. Je zde takový nepředvídatelný svět kolem nás, že se snažíme udržet nějakou bezpečnost kolem, v přátelství, v lásce.
Bohužel, tímto způsobem, mnozí z nás právě hospodářství, často násilně, jen to, co by to chybí některé ai to, co nám brání v pohybu vpřed v naší snaze o štěstí. Proto je málo uznání a vděčnosti za to, kdo si to opravdu zaslouží. Proto je na světě tolik smutku. Kdo vysuší slzy je i ve vás