V nás jsou dvě dívky. Odvážil bych se říci, že nás udržují od narození až po smrt. Mimořádně konkurenční, bojují každý den. V závislosti na stupni života slyšíme jeden a druhý. Jeden je nazýván důvodem. Druhý, Emoce.
Konflikt mezi rozumem a emocí
Jsou jako olej a voda, ne otřásá se smícháním. Všechno, co děláme - od malého gesta po velké rozhodnutí - je ovlivněno jedním z nich. Nebo dokonce pro oba.
V básnickém způsobu obvykle přijímáme úkryt na dvou místech těla. Emoce v srdci. Důvod v mozku. Ale oni, z vlastní vůle, často mění místa. Cítíme závratě, když důvod zamoří srdce a emocí přebírá mozek.
Myslel jsem na ty dvě dívky minulý září. Zapnul jsem televizi a uviděl vojáka pochodující, formování obrněných, půvabných draků nezávislosti v Brasilii.
Vždycky jsem se divil, proč Sete de Setembro má vojáky jako protagonisty strany. Proč nevidíme elektrické trios, bumba-meu-boi, karnevalové bloky, hip-hop? Stručně řečeno jsme nikdy nebyli svědky lidí v centru oslavy.
Proto mi vysvětluje, že tento typ militarizované a vysoce kontrolované září září je vyčerpán. Nikdy nedávalo smysl a teď je mnohem méně. Je to také rituál, který přesahuje vertičnost a autoritářství.
Ale pokaždé, když zapnu televizi na Den nezávislosti, cítím emocí. Rád se dívám. Připomíná se vzdálené dětství. Držel jsem se svého otce v centru Rio de Janeiro a těšil se z vojenské přehlídky.
Vzpomínám na vojenský pochod, kouřovku, tanky. Vzpomínám si na náměstí, brazilské, kteří bojovali ve druhé světové válce. Vzpomínám si hlavně na to, že můj otec má pevnou ruku, která drží můj - pak tak malý.
Opět jsem mezi dívkami. Bez toho, abych věděl, jaké kouzlo budu dát. Důvod, který hlásí konec vojenské přehlídky? Nebo emoce, která nechce zmizet? Vím však, že to bude vždycky v nás: zatracený boj mezi pocity a myšlení. (Tj.